Den 1

Po výjezdu z Černého Mostu se mi ulevilo, že celé to zařizování je za námi a teď konečně jdeme na věc. Úplné štěstí jsme první den neměli, kolem oběda dost vytrvale pršelo, celou cestu přes Čelákovice, Poděbrady a Nymburk, kde se déšť změnil v pouhé mrholení, že i pláštěnky jsme už schovali. Plán byl dojet do Chlumce nad Cidlinou, kde jsme na naší chalupě plánovali první nocleh. Odpoledne už nám bylo jasné, že tak rychle, jak jsme si malovali, nepojedeme. Hlavně jsme ani příliš nekalkulovali s nutnými přestávkami. Do Chlumce jsme dojeli až navečer, dali si každý 2 točené zmrzliny na náměstí, v chalupě pak pivo a večeři a spokojeně usnuli.

Den 2

10551104_519095901558708_7715516418403439217_nBylo pondělí 1. 9., měli jsme v úmyslu být po obědě v Hradci Králové, abychom stihli příjezd prvních lidí na Seznamovák ŠAVŠ. Cesta byla krátká, jelo se nám skvěle, a tak jsme si zanedlouho užívali spanilou jízdu Hradcem Králové, kde jsme poprvé zaznamenali opravdu hodně pozornosti od řidičů i chodců. Perfektní na celém výletě bylo, že jenom málo lidí se na nás mračilo. Většinou jim ti dva exoti na šlapadle vykouzlili úsměv na tváři, tak zamávali nebo zatroubili na pozdrav. Kolem 13. hodiny jsme byli v kempu Stříbrný rybník, kde se konal náš Seznamovák.

Další 4 dny máme tak nějak v mlze, tak se raději posuneme v čase z pondělí na pátek a konec Seznamováku ŠAVŠ.

Den 3

Abych řekl pravdu, tak jsem se necítil ve formě na cestu k Balatonu. Během posledních 4 dnů jsme téměř nic nenaspali a já jsem chytnul nějakou chřipku. Koupil jsem Coldrex a rozhodl se vyléčit autosugescí (přemluvit svojí hlavu, že jsem vlastně zdravý – asi po 5 dnech se to povedlo :D). I přes náš zubožený stav (úmyslně to přeháním) jsme někdy po obědě vyrazili na cestu, již tu opravdovou etapu – směr jihovýchod. Zvládli jsme projet Litomyšl a před Svitavami nás už zastihla tma, tak jsme sjeli ze silnice, dojeli k nějaké stavbě vodohospodářů, kde jsme si ustlali pod širákem. Bylo jasno, takže výhled na chladnou noc.

Den 4

Nakonec jsme se vyspali celkem dobře, ale bylo nám jasné, že abychom dodrželi plán, musíme jet minimálně 12 hodin denně, takže jsme vstávali hezky s úsvitem. Zanedlouho jsme byli ve Svitavách, kde jsme si koupili klobouky proti sluníčku a polštářky proti bolestem prdele. Byla to celkem náročná etapa, projížděli jsme Brnem, kde jsme zase přes skvělou atmosféru strávili poměrně dost času a vyjeli si na Špilas. Opět jsme dojížděli za tmy, podařilo se nám ale ukořistit čerstvý burčák. Dojeli jsme kus za Brno, kde jsme se domorodců zeptali, zda bychom mohli přespat u nich na pozemku. Nechali nás spát před domem, kde jsme byli i s kárami poměrně v bezpečí. Paní si s námi ještě přišla poklábosit, vypili jsme burčák a usnuli jako miminka.

Den 5

Neděle ráno. Vstali jsme obdobně brzy a vyrazili plni optimismu, že před sebou máme jižní Moravu a tím pádem totální rovinu bez kopců prakticky až k Balatonu. Dopoledne nás ale překvapivě čekaly dosud největší kopce, které jsme museli i potupně tlačit, abychom si trochu šetřili bolavé nohy. Museli jsme myslet na další hodiny a dny, nesměli jsme se okamžitě zničit. Navíc přišlo i první bloudění, jednou jsme špatně odbočili, ale povedlo se nám najít cestu z kopců a před námi se rozléhala jihomoravská rovina. Ve vesnicích chodili lidi oblečení do nedělního na mše do místních kostelů a babičky na nás mávali holemi. Bylo krásně slunečno a skvělá nálada. Co nevidět jsme se dostali na hranici se Slovenskem, kde jsme si vyřídili telefonáty, a přejeli poprvé do zahraničí. Po velmi dlouhé cestě po poměrně frekventované silnici jsme si nakoupili v Malackách a kousek za městem zajeli do lesa. Tam jsme rozbalili spacáky a ohřáli si konzervu fazolí. Během jídla jsme uslyšeli kolem pobíhající kance. Uprostřed téměř naprosté tmy to nebylo příjemné, ale využili jsme zálesáckých triků, a tak jsme okolí kempu označkovali. Kanci se pak už ani nepřiblížili.

Den 6

10973_514345675367064_3617018930471963030_nVstali jsme pro změnu brzy a na oběd jsme již byli v Bratislavě. Tou dobou naši FB stránku sdíleli cestovatelé ze stránky „Trabantem napříč Afrikou“, o kterých jste asi slyšeli, a pomohli nám tím výrazně zvednout počet „lajků“ na naší stránce. V Bratislavě jsme to poprvé pocítili, když kolemjedoucí auto zastavilo, vystoupili dva mladíci, že se s námi chtějí vyfotit, protože nás viděli na Facebooku. Tou dobou jsme si poprvé uvědomili, že bláznivý nápad vzniklý nad pivem může mít opravdový dopad. Zajímavá zkušenost.

Ještě odpoledne jsme přejeli Maďarskou hranici (doslova přejeli, museli jsme se vracet, abych se vyfotili na hranicích) a dojeli do Mosonmagyaróváru, tam jsme zasedli do McDonaldu na večeři a Honza si na wifině zapsal předměty na zimní semestr. Už byla tma, ale my jsme se hecli, že bychom mohli dojet ještě dál. Byl krásný večer a doprava minimální, takže jsme si mohli nerušeně povídat. Nakonec jsme těsně před půlnocí dojeli kousek před Csornu. Tentokrát jsme si ustlali na opuštěném valníku na hranici zelného pole a remízku.

Den 7
Vstávačka s úsvitem, těsně poté nás překvapí dodávka, ze které vylezou 2 Maďaři s velkými noži.

10574491_516071945194437_5669517402049212382_n

„Do you speak English? Sprechen Sie Deutsch?“, ptám se automaticky. Muž, viditelně majitel pole, zavrtí hlavou a posunkem naznačí, jestli jsme tu spali. Já posunkem potvrdím, že jsme tu spali. Když viděl, že pro jeho zelné pole nepředstavujeme hrozbu, tak nám potřásl rukou a hned s kolegou začali sklízet. My sklízíme pro změnu věci, snídáme a vyrážíme. Chceme dojet ideálně až k Balatonu. Máme co dělat.

Jedeme nekonečnou maďarskou plackou, již třetí den pálí sluníčko, takže oba už vypadáme jako Turci a maďarská krajina nám trochu leze na mozek. Po cestě nás překvapilo, jak málo Maďarů umí cizí řeč. Většinou si vystačíme s posunky a maďarským kösönäm (česky děkuji). Projíždíme historickým městem Sümeg, které je na prvním kopci, který jsme od Brna potkali. Jeho dominantou je středověký hrad na vrcholu. Začíná se stmívat a mně začínají hodně bolet kolenní vazy (den předtím jsme ujeli 120km, spali 6 hodin) a teď měli v nohách dalších 100km. Balaton je již za pár kopci, a tak šlapeme dál, i když vím, že se blížím k limitu. Když dojíždíme konečně k Balatonu, tak jsem rád, že to vazy přežily a máme před sebou zaslouženou regeneraci. Očekávali jsme party pobřeží, plné kempy, mladé lidi a zábavu. Po příjezdu do kempu ale zjišťujeme, že tam jsme úplně sami a je otevřený jenom jeden stánek. Rozčarováni situací objednáváme maďarský guláš a 8 piv. Vzápětí zavřel i poslední stánek a my jsme v kempu osiřeli. Dáváme si tedy zasloužený iontový nápoj s výhledem na měsícem nasvícený Balaton. Nikdo po nás ani nechtěl zaplatit, tak jsme si ustlali na stolech v bufetu pod stříškou. A dobře jsme udělali.

Den 8

Dopoledne (poprvé jsme si přispali) nás probudil zatím největší déšť během výletu. Provazce vody bubnují na dřevěnou střechu nad námi. Víme, že kolem poledne musíme vyjet, abychom nenabrali deficit, a naštěstí déšť ustává. Dlouhý spánek nám opravdu hodně pomohl, jede se úplně jinak než den předtím. Dojíždíme zpět do Sümegu, kde trochu prší, ale nic, co by nás rozhodilo. Všímáme si, že většina návštěvníků supermarketu, kde nakupujeme, vypadá jako Hobiti, když do vesnice přijel Gandalf (se zamračeným zájmem si nás prohlíželi). Obědváme čtvrt kila sekané, 5 housek a tabulku čokolády každý. Dojíždíme někam před Csornu, kde jsme si na malé vesnici ustlali v altánku na návsi. Je tma a je nám jedno, že musíme vypadat jako vágusové, nechceme, aby nás zastihl v noci déšť pod širákem.

Den 9

Spali jsme mizerně, bylo to nepohodlné a ještě nás celou noc štípali komáři. Vstávali jsme velmi brzo, ještě za tmy, protože vesnicí již začala projíždět auta a traktory. V Csorně jsme se zastavili na oběd a tam také začalo pořádně pršet. Začali jsme tušit, že zažijeme pravděpodobně nejhorší den naší cesty. Navíc mezi Csornou a Mossonem nás čekal asi nejfrekventovanější silnice na naší cestě v Maďarsku, která navíc neměla odstavný pruh.

Vyjeli jsme. Přestože jsme měli pláštěnky, nebylo nám to nic platné. Z nebe na nás padal déšť a projíždějící kamiony nás ohazovali směsí vody a bordelu ze silnice. Byl to velmi těžký 25km úsek. Zdálo se, že to trvá věčnost, Honzu do toho začalo bolet koleno a tak se nám ohromně ulevilo, když jsme dorazili do Mossonu. Tam jsme zapadli do McDonalds, převlékli se do aspoň trochu suchého oblečení, najedli se, odpočinuli si a koupili si holínky, protože boty jsme měli totálně promočené.

Plán byl takový, že přespíme v opuštěné celnici na hranicích. Poslední úsek jsme jeli v naprosté tmě, protože přišla noc a obloha byla zatažená, nakonec jsme však úspěšně dorazili na Maďarsko-Slovenské hranice a ustlali si v objektu, který zvlášť v noci vypadal jako z hororu – vymlácená okna, poničené a počmárané zdi, všude hromady suti. Slyšeli jsme podivné zvuky, jako z mobilu, tak se nám připomnělo pár hororových scén z filmů.

Přesto jsme usnuli jako nemluvňata.

Den 10

Probudili jsme se za světla a po snídani a sbalení věcí jsme zjistili, že jsem musel večer píchnout. Jedno kolo bylo totálně prázdné. To mě, přiznávám, po včerejším dni pořádně rozhodilo z rovnováhy, ale vytáhli jsme náhradní duši a po krátkém souboji jsme ji dokázali instalovat do kola. Já jsem pak dojel na nejbližší pumpu kolo dofouknout. Zvládli jsme to, ale nabrali jsme asi dvouhodinový skluz.

Kousek za hranicemi, před Bratislavou, jsme na cyklostezce potkali Jara Slávika. Přejeli jsme a pak jsme se na sebe podívali s Honzou a rozhodli se, že se vrátíme a řekneme si o společné foto, aby bylo na naší FB stránce na co koukat. Samozřejmě se vyptával a tak po nedlouhém rozhovoru jsme byli opět na cestě a brzy již podruhé vjížděli do Bratislavy.

Plán byl projet celé Slovensko a zakončit den až v kempu kousek za Břeclaví, takže jsme měli opravdu co dělat. Počasí se ale umoudřilo a tak se nám jelo krásně přes celé Slovensko, které jsme stihli projet celkem i s Bratislavou za cca 9 hodin. Hranice s ČR nás nakoply a tak jsme ještě zrychlili tempo a zanedlouho jsme byli v Břeclavi, kde jsme si každý koupili 2 litry burčáku. Ten ale pořádně pracoval, a tak jsme raději upíjeli, aby se na hrbolaté cestě nenapěnil příliš. Za tmy jsme dojížděli do kempu za Břeclaví, když nás dojel vůz státní policie a podezřele dlouho jel za námi naší rychlostí. Pak už se ozvalo jenom houknutí a my zastavili u krajnice, doufaje, že nedostaneme dýchnout. Dlouho se vyptávali, o co jde, a pak nám sdělili, že nejsme dostatečně osvětlení. Vysvětlili jsme jim, že jsme se zdrželi na cestě a jedeme do kempu, který v tu dobu byl tak kilometr od nás. Nechali nás tedy jet se slovy, že kdybychom chtěli jet dál, tak by nás museli odstavit. Tam vznikla i naše fotografie s policejním zátiším. Dojeli jsme se do kempu, zjistili, že tam nejsou žádná děvčata, vypili burčák a velmi tvrdě usnuli.

Den 11

Probudil nás opět husto pekelně silný déšť. Byli jsme moc rádi, že jsme pro jednou přespali v chatce. Měli jsme domluvené ten den spaní v Třebíči u Honzových rodičů, takže jsme tam museli bezpodmínečně dojet, přestože to byl opravdu dlouhý úsek. Motivace byla slušná, kromě suché postele a sprchy na nás čekaly i domácí řízky.

Od Břeclavi ale také začala kopcovitá etapa, najednou jsme se daleko víc namáhali a kolena o to víc trpěla. Tento úsek byl pro nás asi fyzicky vůbec nejnáročnější. Zato jsme ale viděli spoustu krásných míst, nejprve jsme projížděli kolem Lednicko-Valtického areálu, poté Mikulovem, kde se zrovna konaly slavnosti vína, přejeli jsme vodní nádrž Nové Mlýny a jeli na dohled od jaderné elektrárny v Dukovanech.

Večer jsme úplně zničeni dorazili do Třebíče a ještě jsme vynášeli káry po schodech do prvního patra, aby nám je nikdo neukradl. Pak jsme si už dali zasloužené řízky, první sprchu po 8 dnech a pořádně jsme se vyspali na přejezd Vysočiny, který nás druhý den čekal.

Den 12

1471331_517706761697622_8116713614209521303_nPo snídani jsme se snažili neztrácet čas a vyjet do nejdříve. Kopcovinou krajinu jsme si den předem natrénovali, přesto jsme ale museli v největších svazích káry tlačit. Na oběd jsme byli v Jihlavě, kde se zrovna konal půlmaraton a jedna závodnice, která sotva doběhla, se s námi hned chtěla vyfotit. Zavolali jsme spolužákovi ze školy, který bydlí nedaleko, a zašli jsme společně na kebab. Tam jsme také zaujali místní děti, které nás chvíli tlačily a chvíli spíš jely s námi na káře. Když jsme je setřásli, opustili jsme město.

Pokračovali jsme spanilou jízdu přes Havlíčkův Brod a den jsme zakončili sjezdem z Vysočiny až dolů k Čáslavi a opravdu velkou porcí točené zmrzliny. To samozřejmě po naší typické oběhové tabulce čokolády. V Čáslavi jsme byli netradičně ještě za světla, a tak jsme si zajeli nakoupit. Jako obvykle jsme káry zaparkovali až uvnitř v supermarketu. Na kárách jsme měli cedule s našimi telefonními čísly a tentokrát nám přišla sms od vysmátých děvčat z lékárny, před kterou jsme parkovali. „Na namožené svaly je nejlepší Voltaren z lékárny Čáslav v Kauflandu J“ stálo v esemesce. My jsme už tou dobou byli zkušení veteráni a žádné takové produkty jsme nepotřebovali kupovat.

Protože jsme měli velkou radost, že už máme Vysočinu za sebou a před námi se rozprostírá pouze Polabská placka, tak jsme si řekli, že předběžně oslavíme úspěch. Koupili jsme si hodně piva a každý po doutníku na oslavu. Pak jsme si sedli v Čáslavi na náměstí, najedli se, popíjeli pivo, pokuřovali doutník a již tak trochu bilancovali výsledky naší expedice.

Najednou za naší lavičkou téměř smykem zastavilo auto.

Rychle jsme se otočili a uviděli barvy městských strážníků.

„Sakra (možná jsme nepoužili přímo slovo sakra), benga, rychle to schovej“.  Pivo jsme rychle schovali a tvářili se nenápadně.  Žádný problém se však nekonal, byli pouze zvědaví, na čem to jedeme. Popovídali jsme si a oni pak odjeli, ještě nám dali tipy, kde se dá přespat. Před půlnocí na nás padla únava, tak jsme zajeli na autobusové nádraží, kde jsme usnuli na lavičkách jako bezdomovci.

Den 13

Probudili nás mezi 5. a 6. hodinou ranní první projíždějící autobusy a procházející lidé, tak jsme vstali, zabalili věci a vyrazili. Celé dopoledne nás provázela velmi hustá mlha, že jsme radši zapnuli naše blikačky, abychom trapně nezemřeli před cílovou páskou. Když jsme dojeli do Kolína, tak jsme zavolali Gábině, reportérce z TV Prima, jestli o nás má zájem natočit reportáž. Zájem měla a tak jsme se domluvili na odpoledne, kdy jsme už plánovali být v Praze. Po projetí Kolína nás čekala už jen rovinka přes Český Brod, Úvaly až do Prahy – Černý Most, kde jsme měli domluvený sraz jak s televizí, tak odevzdávání kár Rasťovi.

Poslední etapa s vidinou domova už byla velmi rychlá, jeli jsme velmi vysokým tempem. Ještě jsme si koupili něco k jídlu a velkou porci zmrzliny od krásné slečny ze stánku u silnice a těsně po obědě jsme vjížděli do Prahy.

Pocit to byl neuvěřitelný, ten bláznivý nápad, který nás jen tak mimoděk napadl před více než 4 měsíci v Mladé Boleslavi, jsme opravdu dotáhli do úspěšného konce. Byli jsme v  euforii, ale nevím, jestli víc proto, že jsme to zvládli nebo protože nás čekala domácí strava, sprcha a vlastní postel.

Zajeli jsme do McDonald to naposledy nezdravě zajíst. Tam jsme naprostou náhodou potkali kluky z „Trabantem napříč Afrikou“, takže to bylo velmi příjemné setkání. Poděkovali jsme jim za sdílení, dali nám pár rad a příjemně jsme pokecali. Zavolal nám i pan Ing. Dušek ze školy, aby nám poblahopřál, což nám udělalo velikou radost. Pak přijela Gabča z TV Prima. Vzala si nás stranou na parkoviště a natočila s námi rozhovor. Předali jsme jí naše záběry z cesty a domluvili nějaké další věci. Během rozhovoru na nás ještě odjíždějící Dan a Honza od trabantů dělali opičky, ale nenechali jsme se rozhodit. Nakonec přijel Rasťa s dodávkou, aby si odvezl zpátky šlapadla. Povídali jsme si dobrou hodinu a půl, ne-li víc. Všichni jsme měli skvělou náladu ze zvládnutého výkonu.

Poté jsme se rozjeli do svých domovů a ten večer se nám usínalo, jako už dlouho ne.

13608_516071905194441_405942410601788377_n 11325_518577424943889_5627378795778556909_n 10672319_517665005035131_6343841542601770681_n 10649971_518692234932408_1489031094014721116_n 10636209_516946991773599_4496090073251407969_n

Matuš Horniaček

Matuš Horniaček

Študent ŠAVŠ, človek s otvorenou mysľou, vítam každý nápad. Rád športujem a podnikám. Zo športov mám rád golf, lukostreľbu, fitness a ATV. Na záver o mne: „Proste a dostanete! Hľadajte a nájdete! Klopte a otvoria vám!“

matus.horniacek@gmail.com